Kdo vlastně může lézt?

Tento článek, navzdory svému možná trochu zavádějícímu názvu, nemá ambici motivovat různé jedince k vyzkoušení lezení, nýbrž nastínit, jaké jsou vlastně v naší republice podmínky pro vykonávání této činnosti, a kdo tak může činit.

Každý tuší, že existují všemožná práva a povinnosti. Například právo na bezplatnou zdravotní péči, povinnost platit daně, právo na informace, a další. Úvodem bych tedy rád podotkl, že nic jako právo, či snad dokonce povinnost provozovat horolezení u nás neexistuje.

Obecně známá průpovídka, a to i mimo právní prostředí, zní: „Co není zakázáno, je dovoleno“. Tato zásada skutečně existuje a je platná – jediným problémem je v současné době zjistit, co že je vlastně zakázáno, a to zejména s ohledem na monstrózní rozsah našeho právního řádu.

Realita je taková, že přímo horolezectvím se naše předpisy spíše nezabývají. Zdálo by se tedy, že ona „absence zákazu“ by se mohla v tomto případě uplatnit. Není tomu ovšem tak. Práva mohou být omezena i kvůli jiným právům či povinnostem. V našem případě se jedná o ochranu přírody, která, na rozdíl od horolezectví, je v našem právním řádu upravena, a to na více místech.

Teoreticky bychom mohli horolezectví podřadit pod svobodu pohybu, která je jedním z lidských práv. Ta ovšem může být omezena, a to mimo jiné z důvodu ochrany přírody na vymezených územích. To nás přivádí k dílčímu závěru, a sice, že lézt je možno v zásadě bez omezení, ovšem pouze mimo ona „vymezená území“. Tato území lze vymezit poměrně široce, jako například „hnízdiště ptáků“, která je zakázáno poškozovat, tak i obecně známějším způsobem, jako zvláště chráněná území, například Národní parky, CHKO a další.

zákaz vstupu

Vzhledem k tomu, že naprostá většina lezecky atraktivních lokalit se nachází právě v takto chráněných oblastech, zaměříme se nyní zejména na ně. Dalo by se říci, že je-li v určité oblasti například zakázáno chodit mimo značené cesty, pak je zakázáno i lézt na skály, nevede-li náhodou ona stezka po vrcholu nějakého skalního útvaru. Lezení může být ovšem zakázáno i konkrétně, například v návštěvním řádu dané oblasti.

Horolezectví je ovšem činností již vcelku tradiční, a tak se pro lezce sjednávají všemožné výjimky. Právní řád takové výjimky umožňuje, zpravidla na požádání, po splnění určitých podmínek, a také po nutné dávce vyjednávání. Během zřizování dané chráněné oblasti totiž může být stanoveno, že určité činnosti je možné vykonávat pouze po předchozím souhlasu správy dané oblasti. Tak je tomu kupříkladu i v CHKO Český ráj.

Zajímavé ovšem je to, komu jsou tyto výjimky udělovány. Subjektem žádajícím o povolení, resp. tedy výjimku, bývá zpravidla ČHS, tedy spolek sdružující lezce. Není tomu tak, že by jiná organizace či dokonce osoba nemohla o takovou výjimku zažádat, vzhledem k nejen časové náročnosti správního řízení k tomu však dochází spíše zřídka. Je tedy třeba si uvědomit, že v určitých oblastech mohou lézt pouze osoby, na které se taková výjimka vztahuje. Těmi jsou zpravidla členové ČHS, či další subjekty, kterým byla udělena. Lze tudíž říci, že kupříkladu cizinci by vůbec neměli mít možnost v některých oblastech lézt, pokud samozřejmě nejsou členy ČHS či jiným oprávněným subjektem. Zdá se ovšem, že přinejmenším členství v ČHS je pro cizince jen obtížně získatelné, jelikož jeho webové stránky jsou k dispozici pouze v češtině. Mnoho lidí tedy leze na našich skalách neoprávněně, ať už nám to tak přijde v pořádku, nebo ne. To, že je tato podmínka jen velmi výjimečně kontrolována, je věc jiná, a zcela nepochybně neopravňuje subjekty bez povolení k provozování jinak zakázané činnosti. Jistá změna se rýsuje v možnosti správy dané oblasti vydat opatření obecné povahy, které by mohlo jen velmi obtížně rozlišovat mezi oprávněnými osobami, možná dokonce vůbec, nicméně takové opatření zatím bylo vydáno jen pro několik málo oblastí. To se ovšem může do budoucna snadno změnit, záleží především na obsahu vyjednávání zainteresovaných stran.

Jak je zřejmé z faktického stavu věci, udělování těchto výjimek nebývá problematické, neboť mnoho běžně navštěvovaných lezeckých oblastí se nachází v chráněných oblastech. Vzhledem k výše napsanému by však mělo nám, horolezcům, být zřejmé, že například „Pravidla pískovcového lezení“ by neměla být jen jakousi prosbou, ale závazným pravidlem, jehož dodržování je jednou z podmínek povolení lezení například v CHKO Český ráj, které mimochodem není časové neomezené, a tedy nezrušitelné.

Horolezectví je nádherná činnost, kterou stojí za to dělat. Současná situace v ČR (narozdíl třeba od Bavorska, kde je přístup do přírody, lesů, skal a dalšího zaručen na ústavní úrovni) ovšem nahrává spíše ochráncům přírody, a i přes rostoucí popularitu lezení to nevypadá, že by nás zatím bylo dost na to, abychom zákony změnili (ponechme nyní stranou, zdali bychom chtěli a měli). Je tedy třeba respektovat stanovená pravidla a nevytvářet příležitosti pro další omezování této aktivity.

Disclaimer: Tento článek je nezávazným názorem na problematiku horolezectví v České republice, a nejedná se o poskytnutí právní konzultace či informace ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.