Utržené šlachové poutko (anglicky „Puley injury“) je asi nejčastějším lezeckým zraněním a téměř každý, kdo již leze nějakou dobu, jej buď sám prodělal nebo alespoň někoho takového zná. V tomto článku bych se nejprve rád rozepsal o tom, jak vlastně vypadá anatomie zdravé ruky, poté bych popsal samotné zranění a jeho základní příčiny a na úplný závěr bych ztratil pár slov o prevenci a případné rekonvalescenci (pokud byla prevence nedostatečná). Ještě před tím, než se do toho pustím, bych rád zdůraznil, že nejsem lékař a že své znalosti ohledně tohoto zranění jsem získal poté, co jsem jej sám prodělal a chtěl jsem tak o něm zjistit co nejvíce. Účelem tohoto článku je tedy čtenáři poskytnout základní představu o tom, co utržení šlachového poutka obnáší a jak se mu vyvarovat, a nikoliv nahrazovat konzultaci s lékařem.
Většina z vás nejspíše ví, že pohyb prstů není zajišťován primárně svaly prstech, nýbrž svaly v předloktí. Aby tento systém správně fungoval, vedou podél článků v prstu (tzv. phalang) šlachy. Ve chvíli, kdy sval v předloktí tuto šlachu přitáhne k sobě, šlacha prst ohne. Tyto šlachy musí však být k prstu v každém kloubu „připoutané“, jinak by se v případě jeho ohybu napnuly jako tětiva luku (viz obrázky níže). Je evidentní, že tato poutka (ostatně jako cokoliv v lidském těle) nevydrží všechno a že ve chvíli, kdy je na ně kladena příliš velká zátěž, mohou prasknout nebo se alespoň natrhnout – ve chvíli, kdy se tak stane, dochází k narušení funkčnosti výše popsaného systému a zranění je na světě.
Jak už jsem naznačoval výše, základní důvod vzniku zranění je takový, že na poutko působí větší síla, než kterou je schopno udržet – čím menší síly tedy budou na poutko působit, tím menší je pravděpodobnost, že dojde k jeho poškození. Nejspolehlivější cestou, jak utržení poutka zabránit, by bylo vůbec nelézt. Chápu, že toto řešení pro tebe (stejně jako pro mě), není přijatelné a je tedy nutné hledat alternativu v podobě co nejlepší (z hlediska prevence zranění) lezecké techniky.
Existují v zásadě dvě nejrizikovější praktiky, kterým je třeba se v co největší míře vyvarovat. První z nich je uzavřený typ úchopu (viz obrázek), při kterém je na poutko vyvíjena až 30x větší síla než v případě otevřeného úchopu (viz obrázek). Výhodou uzavřeného úchopu je, že jsme díky němu schopni snáze udržet ty nejmenší chyty a jeho občasné použití je tak při lezení nutné, vždy je ale dobré mít na paměti, že tento typ úchopu není ideální nadužívat. Při silovém lezeckém tréninku na pomůckách jako jsou hangboard nebo campus board by jeho použití mělo být prakticky vyloučeno (když se zraníš, moc toho nenatrénuješ…).
Druhou častou lezeckou praktikou, která může přispět ke vzniku zranění je používání dynamických kroků tam kde to není nutné. Je naměřeno, že v případě „náskoku“ na chyt, působí na prst až o 65 % větší síla než v případě jeho kontrolovaného uchopení. Ano, dynamické pohyby cesta někdy přímo vyžaduje a neobejdeme se bez nich, pokud to ale jde i staticky, jedná se bezesporu o lepší řešení.
Ani v případě řádného dodržování výše popsaných doporučení však nelze riziko zranění nikdy úplně vyloučit. Pokud tedy budeš mít (tak jako já) tu smůlu, že se ti poutko skutečně utrhne, je důležité ke zranění přistupovat zodpovědně. Na tomto místě je vhodné zmínit, že ne každé zranění je stejně závažné. Závažnost zranění je dána především tím, zda se poutko jen natrhlo, nebo zda došlo k jeho úplnému přetržení a také tím, zda došlo k poškození jen jednoho poutka, nebo zda jich bylo zraněno více (v každém prstu kromě palce se jich nachází pět). Dále v článku již budu mluvit pouze o zraněních nižší intenzity, a to ze dvou důvodů a sice, že k nim naštěstí dochází častěji než ke zraněním závažnějším a pak také proto, že v případě závažnějšího zranění je už návštěva lékaře nejen doporučována, ale naprosto nutná. Dobrá zpráva je, že až na situace, kdy dojde k úplnému přetržení většího množství poutek v prstu, což je velmi výjimečné, se v dnešní době situace již neřeší pomocí operace, se kterou je vždy spojena řada rizik a také výrazně delší doba rekonvalescence. Špatná zpráva je naopak taková, že bez lezecké přestávky se to neobejde. Právě klid je totiž to hlavní, co pomáhá prstu se zotavit. U lehčích zranění se doporučuje minimálně 4-6 týdnů dlouhá striktní lezecká pauza a pak další 3-4 týdny pohodového lezení na lehkých cestách s postupným přidáváním na obtížnosti. Tvůj první trénink by měl trvat pouze okolo půl hodiny – cílem je spíše nechat prst postupně si opět navyknout na zátěž než si výborně zalézt.
Dalším faktorem, který může významně ovlivnit rychlost a kvalitu rekonvalescence je mechanická ochrana prstu. Její základní princip je takový, že šlachu k prstu nějak připevníme my sami, aby se o to nemuselo starat poutko, tím samozřejmě výrazně snížíme zátěž, která je na něj kladena a proces regenerace se zrychluje. Existují dva nejčastější způsoby, jak toho docílit. Jednak je to možné pomocí specializovaného šlachového prstenu (viz obrázek), druhou možností je tejpování. Výhoda prstenu je taková, že šlachu u prstu drží mnohem spolehlivěji než tejp a poskytuje tedy řádově větší ochranu, jeho hlavní nevýhoda spočívá v tom, že poměrně výrazně omezuje pohyblivost prstu. Z tohoto důvodu se prsten doporučuje používat zejména v rané fázi zranění. Tejpování se naopak vyznačuje nižší úrovní fixace šlachy, ale také tím, že prstu tolik nebrání v pohybu, právě proto je doporučováno prst tejpovat klidně i 6 měsíců po zranění, kdy už žádnou bolest fyzicky necítíme, ale poutko může být stále oslabeno.
Ondra
